Novinky, Tak nějak o všem, Uncategorized

Co dál?

Mockrát děkuji, že na mě myslíte. Píšete mi k svátku, ptáte se, co je nového. Jedna velmi radostná novina je očekávána každým dnem u nás doma, ale s muzikou všechny sny a přání prozatím splaskly jako mýdlová bublina.

Letošní jaro bylo opět, jak to už u mne bývá, ve znamení velkých změn a očekávání. Začali jsme zkoušet s novou, trochu menší, zato našlapanější sestavou, a já jsem z toho byla úplně celá pryč, jak to bezvadně fungovalo. Lidsky příjemná setkání přinášela nevšední nápady do leckdy už tolikrát zaranžovaných písniček. Jenže pak se ukázalo, že to nebude klapat časově, vybrala jsem si holt velmi dobré, a tudíž velmi vytížené muzikanty, a navíc jsem zas odkudsi uslyšela tu větu „no jo, když ty jsi teď těhotná a…“…

Víte, já děti zásadně neplánuji. Ale beru je jako velký dar. Děti nám neuvěřitelným způsobem rozšiřují repertoár citů, dávají nám nový pohled na život a vše kolem něj. A láska, ta nekonečná láska, která se spolu s nimi narodí, obohatí naše žití jako nic jiného. Skrze tohle všechno jsem začala nově vnímat tvorbu a vlastně celý svět po narození Ondráška. Nedávno mi jedna známá řekla: „No jo, vždyť ty vlastně teď asi ani nemáš o čem psát, viď, tvoření, to chce zážitky, nějaký děj!“ Ale to není tak úplně pravda. I když času pro své aktivity mám málo a je fakt, že se můj život momentálně nachází někde na křižovatce mezi domovem, hřištěm a trhem, stačí, aby Ondřík na chvíli usnul na kočárku a hned mám čas vnímat život ulice, odněkud vylinulý zvláštní pach starého sklepa, představovat si příběhy opuštěného bytu v přízemí, pozorovat lidi a přemýšlet o čemkoli. A cítím se tím mateřstvím tak nabitá a obohacená, že to snad ani vypsat neumím. Maminky jedou na plné obrátky, a to na všech frontách, protože jak si zvyknete žít takhle naplno, nechcete, a dost možná ani neumíte slevit.

Vlastně jim rozumím. Lidem, kteří si myslí, že když je žena těhotná, je se vším konec. Nadlouho. Ono to tak vypadá. Nejdřív je pořád unavená, pak zase hladová a nakonec přes břicho nevidí a sotva se vleče. Natožpak když se to narodí, to už je utrum se vším. Uvnitř je to ale stále ta samá žena. Tím, že jsem se stala maminkou, jsem nepřestala být sama sebou a energie mám, zdá se, víc než předtím. Pořád toužím tvořit, sdílet, hrát. Víte, někdy jsem si v duchu naštvaně říkala, že to prostě chlapi mají v tomhle jednodušší. Pak jsem ale honem tyhle myšlenky zaplašila, protože já si moc vážím toho, že jsem žena a že mám možnost prožít mateřství. Neměnila bych.

Když jsme na začátku léta náš příležitostný hudební spolek pro nedostatek dosažitelných cílů rozpustili, byla jsem moc smutná a demotivovaná. Jenže vím, že všechno je pro něco, všechno má v našem životě jistý smysl a někdy možná ani nezjistíme, jaký. Svou tvorbu jsem momentálně přesměrovala do produktů využitelných pro celou rodinu, takže vařím, peču chleba, zavařuju marmelády, vyrábím paštiky, a hlavně tam uvnitř mne tvořím dalšího malého človíčka. Potkáme se už zanedlouho. Snad mi nepoztrácí ten zbytek trsátek, který mi ještě zbývá, protože Ondrášek jimi hraje na své ukulele. Snad bude taky mít radost, až zahraju „Já jsem muzikant“. Snad mi oba moji malí broučci nechají časem taky chvilku, abych zase hrála, psala, tvořila. Snad mě taky nechají někdy odejít, abych zase mohla pro vás hrát, potkávat se. Kytaru ještě neprodám, ani toho nového Marshalla, kterého jsem si pořídila a který ještě nepoznal pódium. Pořád věřím, že to zase přijde. Držte mi palce. Těším se. Na vše.

Alishi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *