V jednom období jsem častěji cestovala přes plzeňské nádraží, a kdo tudy někdy projížděl, ví, že to je prostředí nanejvýš inspirativní. Bufetů zde naleznete hned několik, nejpoetičtější je ten přímo na perónu, kde postávají ajzboňáci se svými koženými brašnami, ale tahle písnička je o té vnitřní kavárně, odkud vidíte do celého předrevolučního vestibulu a můžete vklidu z tepla od kafíčka sledovat ten mumraj dole. Tedy, pokud tam ještě je, už je to pár let zpátky, co jsem tam byla naposledy  Doufám, že to tam příliš neopravili!  A jestli jo, vždycky si budu plzeňský nádraží pamatovat takhle 

Snad vezmete zavděk malým rodinným videem, už jsem přestala doufat, že někdy budu mít na to natáčení klid, a spíchla jsem to i s Ondříkem 😉